Viděla jsem 2 díly o Báře, později Boženě

je to fuška, bořit mýty, a vytvářet  novou představu o téhle paní, asi. A velká výzva, máte stejné informace, jen jinou představivost a platformu. Byla jsem nadšená, j a k  exponovali v po´čátečním díle její nespoutanost, to mi bylo blízké. Viktorku přiblížili, oproti dřívějším interpretacím,  ale nebyla tam žádná kontaktní scéna, jako by V. byla vodník. Celé to Bářino pobývání v roli dívky  bylo  odcizené, asi  částečně i bylo, měla svůj soukromý zcela vnitřní svět – které dítě ho ale nemá?

Člověk má v mozku Kašparovy ilustrace z Babičky. Navíc BN ve svých dopisech, a dámy, co dělaly scénář, se chlubily, že prostudovaly, co jen šlo. Ale vytvořily zase svůj mýtus, když se Boženiných zmínek o dětství  zcela nepřidržely, ukazují  její naprostou odtažitost ve vztahu k sourozencům, a ona tak vzpomíná na to, jak chovala sestřičku Adélku,v dopise jí, už velké,když ji zve na návštěvu do Prahy – 21:listopadu 1856  / Dopisy lásky/ ODEON / 197

Dobře byla ve filmu ukázaná motivace, proč kývla na sňatek s Němcem, tím neohrabaným vlastencem v rakouské uniformě, a pak, pak ji člověk chápe, že se zamilovala do generačně bližšího básníka, ale už ne tolik, že to bere tak opravdovsky a bez zábran. Nebeský má víc rozumu, než ona . Ale ona tenhle postoj předtím proklamovala k ženám českým a na tuhle stezičku ji přivedl její muž, paradoxně s přijmením Němec, a přitom Bára psala a četla nejprve německy.

Na jejích dopisech je vidět, jak se vyvíjela, a jak rozmile využívala malebnosti českého jazyka. což ve filmu zase tolik vyjádřit nelze, a z nich se i dozvíte,  že  už za jejího života se adresáti domáhali publikování jejích dopisů, jak zajímavé byly, a vlastně takové i zůstaly.

Její skvělý rozhled byl bezpochyby podpořen pobytem na Chvalkovickém zámku, v knihovně díky jeho majiteli se dost zorientovala, protože jí to působilo potěšení. A je škoda, že se nepovedlo scénáristkám nějakou vtipnou epizodou  t o h l e   do filmu dostat, možná šla vyjmout některá milostná scéna, které ve filmu trvají často reálnou dobu, což je na film dlouho, i když třeba mají vytvářet napětí, – kdo zase přijde ?

Po mnoha týdnech od shlédnutí už mi toho v hlavě z filmu moc nezbylo, viděla jsem i třetí díl,  zdálo se mi, že akcenty na to, co bylo točeno z Boženina života nebyly vyvážené, takové jako – Počkejte, tohle vám ještě povíme – a my nevíme vlastně p r o č, nebo proč takhle. Že když zrovna zastaví Božena koňské spřežení, splašené koně, není to viditelně použito jako příměru, že sebe zastavit často nedokázala.

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Texty a glosy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář